Anatomie plic

Plíce jsou uloženy uvnitř hrudního koše. Jejich povrch pokrývá pleura visceralis. Vnitřní část hrudního koše pokrývá pleura parietalis. Mezi nimi je interpleurální prostor. Prostor je za fyziologických podmínek téměř bezobjemový a oba listy jsou tedy přitisklé k sobě. Díky podtlaku, tak elastické plíce kopírují pohyby hrudního koše.

Plíce jsou rozděleny na laloky. Levá plíce má laloky dva a pravá má laloky tři. Dále jsou ještě děleny na segmenty. Znalost segmentů je důležitá kvůli jejich specifickému cévnímu zásobení. 

Čerstvý vzduch do plic proudí skrze horní cesty dýchací (larynx a tracheobronchiální strom) až do hlavních bronchů  a dále bronchiolů a alveolů, kde nastává samotná výměna plynů. Je důležité znát anatomické poměry odstupů pravého a levého hlavního bronchu. V dospělosti pravý bronchus odstupuje více kolmo k trachee než levý bronchus. Zároveň bronchus pro horní pravý lalok může odstupovat již z trachei. Důležité je si při intubaci poslechnout i horní pravý plicní lalok. Pokud bychom zavedli ET rourku příliš hluboko mohlo by dojít k jednostranné intubaci. Důsledkem by byla hypoventilace. V dětství jsou úhly odstupů pravého a levého hlavního bronchu víceméně shodné.

Plíce mají dva krevní oběhy podobně jako ledviny. Jeden je funkční a druhý je vyživovací. Hlavním oběhem je zde funkční, který přivádí krev se splodinami do plic a odvádí krev obohacenou o kyslík. Z pravého srdce do plic vedou plicní tepny, z plic zpět do srdce vedou plicní žíly. Ty vedou již krev okysličenou. Plicní žíly jsou zpravidla 4 a ústí do levé síně.

K samotné výměně plynů dochází v plicních sklípcích, které jsou kulovité a pokryté surfaktantem. Plicní sklípky jsou tvořeny dvěma typy buněk. Buňky nazýváme pneumocyty. Dělíme je na pneumocyty I. a II. typu. I. typ pneumocytů zprostředkovává styk s plicní kapilárou a probíhá přes něj difuze plynů. Formuje tedy část alveolokapilární membrány. II. typ pneumocytů je typ sekreční. Tento typ produkuje již zmíněný surfaktant. Z výše zmíněného vyplývá že ne v celém rozsahu dýchacích cest dochází k výměně plynů. Objem dýchacích cest kde nedochází k výměně plynů nazýváme mrtvým prostorem. 

Funkce plic

Plíce jsou orgánem, který má velké množství funkcí. Funkce dělíme na respirační a non- respirační.

Jednou z funkcí je zajištění výměny plynů mezi zevním a vnitřním prostředím. Uvnitř alveolů dochází k difuzi plynů podle koncentračního gradientu přes alveolokapilární membránu. Krev, přitékající plicními kapilárami, se obohacuje o kyslík a organismus se zbavuje CO2. Difuze probíhá, u 70 kg dospělého, přibližně na ploše 100 m2.

Nádech je zprostředkován rozšířením hrudního koše (pootočením žeber a pohybem bránice dolů). Uvnitř plic vzniká podtlak a dochází k nasátí vzduchu. Ve fázi nádechu rovněž dochází k nasátí krve do srdce, a to právě díky snížení tlaku během nádechu. Snížení tlaku během nádechu uvolní dutou žílu a zvýší se žilní návrat. Elasticita plic poté umožní pasivní výdech, kdy se samovolně celý systém vrací do výchozí polohy a tlak v dýchacím systému se zvětšuje. Princip umělé plicní ventilace je přesně opačný.

Další funkcí plic je také funkce udržování acidobazické rovnováhy. To se děje pomocí výměny plynů a to zejména CO2. Hyperkapnie, kdy je CO2 nedostatečně ventilováno, vede k acidóze. Naopak hypokapnie při hyperventilaci vede k alkaloze.

Neméně důležitou funkcí plic je také přeměna angiotenzinu I na angiotenzin II. Přeměna probíhá všude v organismu, avšak v plicích v nejvyšší míře. Jedná se o část osy renin- angiotenzin- aldosteron. Právě v tomto okamžiku působí ACE inhibitory.

• respirační složka
  • přesun plynů mezí atmosférou a alveoli (dýchací pohyby)
  • výměna plynů mezi plicní kapilárou a alveolem (alveolární difuze)
    • přesun O2
    • přesun CO2
  • produkce surfaktantu
• nerespirační složka
  • udržování acidobazické rovnováhy
  • imunologická brána vstupu
  • produkce hormonů (přeměna angiotenzinu I na angiotenzin II angiotenzin konvertujícím hormonem)
  • vaskulární funkce (filtrace pevných částic- malých trombů, reservoár cca 500 ml krve)
  • metabolická funkce (inaktivace NA, inaktivace serotoninu, produkce zánětlivých faktorů jako npř. histaminu a ecosanoidů)