Vnitřní prostředí je udržováno v neustálé rovnováze a ustáleném stavu. Tomuto mechanismu se říká homeostáza. Vnitřní prostředí musí být ustálené aby zaručilo optimální podmínky pro fungování chemicko-fyzikálních dějů organismu.

Voda je nedílnou součástí živých organismů. V lidském dospělém těle je přibližně 45 litrů vody. Vodu v lidském organismu rozdělujeme na dvě části.

• extracelulární vodu (15 litrů)
  • plazma (3 litry)
  • intersticiální tekutina (12 litrů)
• intracelulární vodu (30 litrů)

Příjme i výdej vody je za normálních okolností vyrovnaný. Vodu ztrácíme močením, stolicí ale i odpařováním či ve vydechovaném vzduchu v podobě nasycené páry.

Osmolarita

Ve vztahu k vodě určujeme osmolaritu prostředí. Jedná se o množství iontů rozpuštěných ve vodě. Odhad osmolarity vypočteme jako 2x Na + glukoza + urea.

Mnohem důležitější než odhad osmolarity je ale tzv. efektivní osmolarita. Jedná se o osmolaritu nepenetrujících molekul. Tedy o Na, K, P a další anionty.

Efektivní osmolaritu vypočteme jako 2x Na + 10.

Fyziologická hodnota osmolarita je 280 – 295 mmol/kg.

Užitečným parametrem je také tzv. osmolární gap nebo osmolární okno. Jedná se o rozdíl vypočtené a naměřené osmolarity. Pokud je rozdíl větší jak 12 mmol/kg je velmi pravděpodobné že v prostředí se nachází další nezměřené osmoticky aktivní soluty (např. methanol, ethanol či ethylenglykol).

Regulace objemu a osmolarity

Organismus reguluje osmolaritu pomocí objemu vody. Při vzestupu osmolarity dojde ke stimulaci receptorů v hypothalamu a následně dojde k vyplavení ADH (antidiuretický hormon) a k pocitu žízně. ADH putuje do ledvin kde zprostředkuje zvýšené zabudování aquaporinů do kanálku a tímto mechanismem zvýší reabsorpci vody z primární moči.

Objem tekutiny potažmo vody reguluje organismus pomocí obsahu sodíku. Pokles objemu vede k hypotenzi a stimulaci baroreceptorů (oblouk aorty, karotický sinus, macula densa ledviny). Ty aktivují renin – angiotenzin – aldosteron osu a dojde k vazokonstrikci a k retenci Na.

Poruchy objemu a osmolarity

Rovnováha tekutin a iontů je úzce spjata. Jejich poruchy vždy posuzujeme společně. Nejprve určíme jaký je stav volemie a poté se vyjadřujeme ke stavu iontů tj. osmolaritě.

• hypovolemie
• hypervolemie
• normovolemi
• izosomolarita
• hyposmolarita
• hyperosmolarita

Výsledkem potom jsou

• Snížená volemie -> hypovolemie
  • hyperosmolární dehydratace
    • vzniká ztrátou čisté tekutiny (průjmy, polyurie, diabetes insipidus)
  • hypoosmolární dehydratace
    • vzniká na podkladě ztráty solutů, často se vyvine jako důsledek hrazení ztrát pouze vodou kdy pokračují další ztráty tekutiny a solutů (fyzická aktivita, pocení a hrazení pouze vodou)
  • izoosmolární dehydratace
    • ztráta isoosmolární tekutiny například krve, plasmy (typicky popáleniny, punkce ascitu, fluidothoraxu)
• Zvýšená volemie -> hypervolemie
  • hyperosmolární hyperhydratace (poruchy ledvin, nepřiměřená infuzní terapie)
  • hypoosmolární hyperhydratace (otoky, ztráty albuminu, nadměrná tvorba ADH, suboptimální infuzní terapie)
  • izoosomolární hyperhydratace (otoky)